Slyšíme to neustále a ze všech stran: "Nejlepší investicí je dům, nejlepší investice je do bytů! V domě budeme bydlet sami, byty budeme na stará kolena pronajímat. Je to skvělé zajištění na stáří a také je to skvělá investice!"
Tak vypadá investiční mantra většiny zámožnějších Čechů. Což o to, komu by se nelíbilo bydlet ve vlastním bytě nebo domě? Komu by se nelíbilo sčítat příjmy z nájemného ? Ale podívejme se na tři základní rizika. Myslím, že stojí za pozornost:
První riziko: Stavíme Matiční ulici
Zkuste si představit, že se do vedlejšího bytu nastěhuje rodina, kterou bychom v rámci politické korektnosti nazvali "sociálně vyloučená". Hluk, nepořádek atd. Noční pitky, křik z oken na ulici. Pobíhající děcka po ulici, hlučné postavy po domě... K původním "nájemníkům" se kdo-ví-odkud přistěhovávají další a další. Hluk a nepořádek se zvyšuje.
Klidná lokalita se změnila. Kdo může, rychle se stěhuje pryč. Ceny bytů a domů ovšem rapidně klesají, dosud solidní adresa se začíná měnit v problematickou lokalitu. Do uvolněných domů a bytů přibývají další "nepřizpůsobiví".
A pak je konec. Zjistíte, že váš dům či byt stojí v lokalitě, které se začne přezdívat místní "Bronx". Nikdo zde byt ani dům nakoupí, nikdo si jej od vás nepronajme.
Že to právě u vás není reálné? Nikdy neříkejte nikdy. Stačí jeden mazaný filuta, který bude žít z tučných dávek na bydlení, které mu jeho "nájemníci" budou nosit. Nebo jeden majitel většího objektu, odkud bude chtít problémové osoby vystěhovat - a k vaší smůle se byt uvolnil právě nedaleko toho vašeho. To jsou příběhy z reality, nikoliv šedá teorie.
Druhé riziko: Město duchů
Statistika nuda je, má však cenné údaje. Ze suchých čísel plyne přibližně toto: Pomalu ale jistě vymíráme, takže časem nebude možná komu byty pronajímat. Kdo se opájí vidinou, jak pronajímá byty bohatým přistěhovalcům, ten by se měl vážně zamyslet nad důvody, proč většina přistěhovalců putuje do Evropy. Většina přistěhovalců prchá ze svých zemí z ekonomických důvodů. Představa, že se u nás hbitě naučí náš jazyk, asimilují se a parádně zabodují na trhu práce, to je čirá utopie.
Není problém byt koupit. Není problém postavit dům. Statistika porodnosti ale jasně ukazuje, že bude velký problém najít solventního nájemníka.
Třetí riziko: Důl barona Ptáčka
Cimrmanův uhlobaron si myslel, že nemovitost (v případě pana Ptáčka důl) nikdo nemůže ukrást. A to z toho důvodu, že nemovitost se nedá strčit pod kabát a odnést. Publikum se dnes právem směje uhlobaronově naivitě: ukrást nemovitost je snadné, stačí správný zákon. A nemusí to být "znárodnění" nebo "vyvlastnění". Stačí, aby na dům či byt, který majitel pronajímá, byla jiná sazba daně.
Co třeba zdanit nájemní byt či dům 2% z odhadní ceny ročně? U bytu za 1 milion to bude 20.000 korun ročně. O to bude nutné zvýšit nájemné - ale pak si nájemník už raději také sjedná hypotéku. Protože nájemní bydlení by rázem vyšlo podstatně dráž. A co třeba jednorázová "solidární daň" ve výši 5% z ceny nemovitosti, která se pronajímá? Ufff, u dvoumilionového domku to jsou pěkné peníze.
Vynalézavost politiků nezná mezí, když jde o nové a vyšší daně. Koneckonců, strany které mají vysoké daně v programu, stále získávají velké voličské preference. Takže co by nebylo možné zvýšit daně těm "kteří těží pronájmů".
Rizika nemovitostí jsou velká. Tzv. finanční poradci (a následně banky) mají velké provize právě z uzavřených hypoték. Veřejnost je masírována líbivými frázemi o tom, jak každý bude ve stáří žít z pronájmů svých bytů a domů. O nesmírném riziku, které se za těmito frázemi skrývá, mainstream pochopitelně mlčí. O tom, jak nesnadný a zdlouhavý může být prodej domu či bytu, se také taktně mlčí. Mějte tato rizika na paměti, než propadnete líbivé představě, jak vám domy a byty "vydělávají na stáří"!
